Chtěla jsem číst jeden blog, o kterém jsem se dozvěděla z jiného blogu. Otevírám příspěvky - rakovina, léčba, poslední je z jara minulého roku. Chemoterapie autorce dala rok života, v posledním příspěvku se loučila. A táto fráze - Všechno se děje moc rychle, mějte se tady. Zasáhlo mě to víc, než cokoli jiného. Ano, věděla, že jede do nemocnice, odkud se už nevrátí a už je to otázka dnů, možná hodin.
Toto si já uvědomuji od 30, co mnozí až potom, co z jejích času na zemi zůstane jen krátký úsek. Všechno se děje moc rychle, život mizí, pouštíme ho skrz prsty, jako písek. Nic se nevrátí, nic se nedá zastavit. Řítíme se proti černé zdi, neúprosně se přibližuje. A nevíme, jak daleko je.
Potom je děkovat Bohu za každý nový den opravdu přirozené.